Anna Luňáková: Hledání tvarů v mracích
Giannopoulou, E. – Schumacher, H. (ed.). 2018. love & politics. Berlin : Freigeist Verlag.
Autorky a autori textov: Johan Grimonprez, Michael Hardt, Alexander García Düttmann, Mikhail Karikis, Cecylia Malik, Uriel Orlow, Simon Critchley, Robin Wang, Soumyabrata Choudhury, Andrea Messner, Medha Singh, Antigoni Tsagkaropoulou, Miriam Poletti, Tom Bland, Sharmaine Thérèsa Pretorius, Anna Deligianni, Nauman Abid, Ioana Niculescu-Aron, Denise Padron Benitez, Cheryl Rudd, Amit Shankar Saha, Nicoletta Poungias.
Setkání se zakladatelem platformy Freigeist Verlag proběhlo po způsobu zjevení. Představte si Atény v době předjaří. Vysněné, neskutečné, kamenné město, obklopené horami, lemováno mořem, tou neidylickou smrtící vodou, kterou kdejaký Atéňan nenávidí i pro její plážové ghost villages, táhnoucí se desítky kilometrů jedna za druhou, vystavěné v osmdesátých letech díky intenzivní státní podpoře, vesnice dnes prázdné, uniformní a odpojené od energie. Ale... Akropolis, stále tam nahoře a stále tak krásná, viditelná z těch nejméně pravděpodobných míst, a vedlejší Kopec Múz, kam se chodí posedět a pít, kam se chodí mlčet i psát, kde lze v trávě zahlédnout volně se pasoucí suchozemské želvy. A nyní si představte, že chcete někam jít, musíte někam jít, seznámit se, protože ačkoliv řecky nevládnete, zájem o filosofii, umění nebo politiku se tu snad prodává jako doplněk stravy, je to všude kolem a vy prostě musíte najít to místo, kde se to děje. Teď. Dnes.
Do klubu Chaosmos_/ 79Au jsem přišla poprvé na otevřenou debatu o Deleuzově filosofii. Byl hezký nedělní podvečer, teplo a v prostorné prosluněné místnosti sedělo zhruba dvacet lidí a neměli na práci nic lepšího než rozebírat charakter rhizomatického a arborescentního myšlení. Na stěně byly vytištěné a vylepené, jako vyhřeznutý vnitřek, všechny strany knihy love & politics. V zaujetí naštěstí neudělám nic jiného, než že si v následujícím týdnu odepřu nějaké to souvlaki a knihu si odnesu domů. Tenhle interdisciplinární poklad, jejž editoři sami nazývají synestetický jukebox, nemá začátek a nemá konec. Nabízí neomezenou fúzi forem, což odpovídá i markantní přítomnosti oceánu v knize. Je slovy editorů hrou Νεφελοκοκκυγία, hledáním a nalézáním tvarů v mracích. Láska a politika, nestojící proti sobě jako negativy, ale pracující ve vzájemném nesouhlasu, tak možná přináší nový mód. Pokusím se nyní čtenáře a čtenářky nadchnout následujícím výběrem z autorů a děl, idejí a momentů této kolektivní knihy.
All is Fair in Love and War
Tak pojmenovali svůj rozhovor Simon Critchley a Johan Grimonprez. Simon Critchley je profesor filosofie na New School for Social Research v New Yorku. Autor více než dvou desítek publikací, označující za původ filosofie zklamání (disappointment), týkající se buď náboženské, nebo politické oblasti, a věnující se i experimentálnímu psaní na témata jako Shakespeare, Bowie nebo slovní fotbal. Jeho poslední kniha Tragedy, the Greeks, and Us vyšla v letošním roce. Johan Grimonprez je filmař a umělec, který se věnuje kritice manipulativní síly médií, jejich schopnosti definovat svět na základě příběhů, které si dovolujeme sdílet. Nejznámějším filmem z jeho kuchyně je Dial H-I-S-T-O-R-Y (1997) o televizním zobrazování únosů letadel, kterému věnoval esej i Slavoj Žižek, nebo film Double Take (2009), dokument s fikčními elementy o setkáních Alfred Hitchcocka za Studené války. Dokument Shadow world (2016), který je výkopem rozhovoru, pojednává o mezinárodním obchodu se zbraněmi (a je přístupný online) a Grimonprez byl k němu inspirován knihou Andrewa Feinsteina. Ten je bývalým jihoafrickým politikem a členem Afrického národního kongresu (ANC), momentálně však sídlí v Londýně. Předjímám tak jeho postavení disidenta vzhledem k ANC, s nímž se v roce 2001 rozešel z důvodu odmítnutí kongresu zahájit rozsáhlé vyšetřování obchodu se zbraněmi. Dnes je Feinstein výkonným ředitelem Corruption Watch UK a jeho memoár After the Party (2007) se věnuje kritice ANC; a je to právě kniha The Shadow World: Inside the Global Arms Trade (2011), která se dočkala nejen světového ohlasu, ale i výše uvedeného filmového zpracování.
Původ zla a láska mystiček
Grimonprez a Critchley v rozhovoru diskutují nezbytnost války. Paradigma světa, ve kterém žijeme, umožňuje, aby jeden týden poslal Obama dalších třicet tisíc vojenských jednotek do Afghánistánu a hned ten následující přebral Nobelovu cenu za mír se slovy: „V té či oné podobě se válka objevila s prvním člověkem“ (s. 85).[1] Je tedy australopitékovi souzeno mlátit druha kostí po hlavě, anebo se jen špatně tážeme po původu zla?
Zatímco na jedné straně stojí ti, kteří tvrdí, že člověk inklinuje k válce přirozeně, viz kniha Demonic Males (1996) autorů Richarda Wranghama a Dalea Petersona a jejich biologický determinismus (Francis Fukuyama, pracující za Bushe mladšího na ministerstvu zahraničních věcí, ji zmiňuje jako oblíbenou četbu tehdejší ministryně Hillary Clinton); na druhé straně jsou umírající lidé. Proto se ale naleznou i autoři pokoušející se tuto otázku znovu otevřít, a zachránit tak představu člověka vzešlého z „opice“. Jako příklad volí Gimonprez s Critchleym knihu Our inner Ape (2005) od Franse De Waala, která tvrdí, že více než válku chceme (objektivně) mír.
Má pravdu Hobbes, který tvrdí, že přírodním stavem lidstva je válka, nebo Rousseau, podle něhož jsou lidé přirozeně dobří a zlo je až produktem státního uspořádání? A co teprve Nietzsche se svým sublimním násilím společnosti, jejíž tlak už nevnímáme jako násilný, jsa pod diktátem rádoby morálky? Anebo se děje jednoduše to, co přináší největší zisk, a korporace už úplně suplují funkce a služby státu? Skutečnost je samozřejmě limitně složitější než její model, a proto je třeba vést diskuzi a nabízet interpretace, které nejsou duální, ale podobají se spíš trojrozměrné hře v šach, kde lze táhnout simultánně, napříč i mimo šachovnici.
Oba autoři pak pod tlakem otázky po vztahu politiky a lásky dospívají k odkazu k feminismu, který v sobě pro oba dva třímá řešení. Mluví o Bekyních, tj. o hnutí svobodných žen v katolické církvi z třináctého století, nebo o myšlení tehdejší francouzské mystičky Markéty Porete, která za něj však byla upálena. Proti instrumentalizaci touhy či sentimentalismu dnešní lásky stojí mystičky, které už před osmy sty lety nekladly mezi jedním a druhým hranice. Myšlenka lásky je pro ně aktem duchovní odvahy, která se snaží vyvrátit staré já, aby mohlo vzniknout něco nového. A možná je tak relevantním předmětem politiky a rozměrem společenských proměn.
Východisko z permanentní války
Gimonprez vede rozhovor i s Michaelem Hardtem, politickým filosofem a literárním teoretikem, mezi jehož nejznámější knihy patří ty, které sepsal s Antoniem Negrim, a sice Empire (2000), označovaná za komunistický manifest jednadvacátého století, Multitude: War and Democracy in the Age of Empire (2004) nebo Commonwealth (2009). Jako ústřední lze vypíchnout tezi, že permanentní válka je součástí každodenního života do té míry, že se nejedná už jen o stírání rozdílu mezi policií, armádou a spravedlností, ale že je součástí i toho, co konzumujeme, o čem mluvíme a co kolem sebe vidíme. I Vladař Niccola Machiavelliho volí mezi strachem a láskou jako zdroji své moci. Vladař zvolí strach, protože je jeho původním zdrojem, zatímco láska spočívá v lidech, kteří jej milují. Jenže co když má láska, sídlící v lidech, trvalejší charakter, protože lid vladaře přežívá i po jeho smrti?
Naše doba není jen globálním apartheidem, ve kterém se bojuje za vyloučení a stavbu zdí (viz Izrael či USA), ale i dobou zahrnutí do systému takovou měrou, že se hierarchie stala součástí intimity každodennosti. Hardt a Gimonprez sledují, jak jsou režimy postavené na nenávisti spíše zvláštním druhem lásky ke stejnému, proudící z touhy potlačit odlišnosti, toužící být takříkajíc jako jeden muž. Chápat kupříkladu nacionalismus jako lásku ke stejnému, nikoliv nenávist, nabízí možnost vnímat demokracii, nově definovanou demokracii, jako lásku k různosti. Láska se tak musí stát seriózní součástí diskuze, o které nemluví jen básník nebo psychoanalytik, protože oddělit se od vášně znamená ztratit ze zřetele to, co ve skutečnosti vede naše životy.
Pro Hardta je člověk vězněm strachu, který ho nutí svlékat se na letišti nebo natáčet školní výuku. Kampaně typu „uvidíte-li něco podezřelého, hlaste to“ tento strach jen násobí, a tak akceptování bezpečnostního režimu dělá ze strachu motiv rozhodování. Permanentní stav války znehodnotil demokracii natolik, že je pouhým systémem pravidelných voleb na základě výběru z bohatých a již mocných kandidátů. Akt jimi diskutované politické lásky se přesto udál... a sice na náměstí v Káhiře roku 2011, kde různí lidé s různými zájmy a z různých skupin vedli společné politické jednání. Byli tam spolu, přesto setrvávali v různosti.
Láska jako revoluční instituce
Mikhail Karikis, umělec řecko-britského původu v rozhovoru s již známým Michaelem Hardtem opět odkazuje k lásce jako politickému termínu. Láska má dle něj schopnost destabilizovat, a tak být katalyzátorem změn. Zároveň však zakládá silné pouto, které má schopnost odolat dočasným změnám; sociální vazby jsou zachovány, zatímco systém se mění. Tak jako soused v křesťansko-židovské tradici neodkazuje k někomu, koho dobře známe, ale k cizímu, má i politika podmíněná láskou povinnost mluvit vícehlasným zpěvem, nikoliv unisono. Kniha For more than one voice feministky Adriany Cavarero, kterou cituje, zastává spojení hlasu, tedy i voličského hlasu v podobě lístku nebo kliknutí, s konkrétním tělem. Hlas je nutně neodlučitelný od těla a dát něčemu hlas znamená dát něčemu svou jedinečnost. Tato jedinečnost není redukovatelná na shodu v názoru.
Zmiňme s nimi dokument Hovory o lásce od Piera Paola Pasoliniho, který zachytil, jak i tolerance přehlíží rozdíly mezi „sousedy“, když se jich vyptává na lásku, sexualitu a vztahy. Dovolovat rozdíly bez hlubší účasti není společenským řešením. Pro prostředí ekonomického fundamentalismu (pojem z knihy Commonwealth) je charakteristické, podobně jako pro fundamentalismus náboženský, že je tělo buď přehlíženo, nebo abstrahováno, ale především je zařazeno do systému hodnot, čímž se potlačuje jeho komplexnost a „špinavost“. Praktiky těla slouží vždy jen jako znak pro něco dalšího, tělo musí být ovládnuto něčím vyšším, větším – vůlí.
Fenomenologie osamělé holky
Začali jsme v mracích, nyní přistáváme na zem ke konkrétním tělům. Čtenářskou výzvou je stejnojmenný videoartový poetický esej od Miriam Poletti, fragmentárně, a tedy i nějak úplně otištěný na stranách knihy. Ten se snaží nabídnout některé z alternativních vztahů k tělu, jako je nomádství, osamělost nebo neproduktivní napětí, umožňující strávit hodiny v nereálné realitě pocitu. Zachycuje křeč platonické lásky spočívající v možnosti, že „jednou bychom mohli být spolu“. Tato láska proměňuje celou perspektivu světa, svět sám, způsob, jak se hýbat a jak trávit čas, jak číst... Reflektuje, jak náhle neodpovídáme kapitalistickému modelu, jeho nesvobodě a schématům, a ukazuje, jak je láska osobní revolucí. Láska, stejně fiktivní jako peníze a také stejně všemocná.
Jestliže je Fenomenologie osamělé holky (s. 41) o skutečných afektech z možnosti lásky, tak báseň Medhy Singh jí odpovídá tématem absence. Básnířka z Nového Dillí, jejíž první sbírka vyšla v roce 2017 pod názvem Ecdysis, si klade otázku: „Proč se učíme o lásce bez její přítomnosti?“ (s. 48). A Nicoletta Poungias, fotografka a feministka zabývající se zejména štědrostí a laskavostí jako podceňovanými oblastmi, píše v podobném duchu: „Nemluvíme o lásce, přestože jsme si jí tak jistí“ (s. 54). Láska je již zde, je třeba se učit milovat?
A konečně, namísto běžnější ilustrace otevírají editoři propast obrazu tím, že jak esej, tak poezii či video prolínají samostatnými výtvarnými díly a fotografiemi, mezi jinými od Cheryl Rudd, britské umělkyně sídlící v Berlíně a pracující s koláží, nebo od Anny Deligianni, vizuální umělkyně z Atén. Kombinace více než dvaceti autorů knihy tak tvoří konstelaci, která naplňuje představu knihy-těla a přirozeně chápe i film nebo koláž jako text.
Učit se nenávidět
Před vstupem do oceánu, ve kterém bych ráda zanechala tento svůj průřez knihou, mi dovolte jmenovat Andreu Messner, jež ve své eseji Nenávist jako transformativní síla (s. 103) o Walteru Benjaminovi nabízí tuto odvrácenou stranu lásky jako (také) revoluční sílu. Zatímco ještě u Marxe míří lokomotiva světové historie do stanice Utopia, Benjamin kritizuje automatismus pokroku a obraz nezastavitelného vývoje lidstva, přičemž vybízí k zatáhnutí ruční brzdy v podobě revoluční intervence.
Elegantní závorky Andrey Messner – například ve slově (hi)story (s. 105) – jako by říkaly vše o kritice dějin vítězů, které za sebou nechávají bezejmenné poražené. Přirozená sympatie k vítězům násobí utrpení nevinných. Nastalá katastrofa v sobě ale třímá naději, protože může být i koncem bezpráví, umožňuje skutečný pokrok, zatímco tomu zdánlivě skutečnému pokroku katastrofa materiálně brání. Ruiny, které zbyly po našich činech, odhalují to, co se v historii nestačilo odehrát, a stopy toho, co mohlo být jiné.
Naděje pesimismu spočívá i v tom, že to, co dominuje, nemusí automaticky vítězit v našem srdci. Zlom, namísto změny zákona, je otevřením nové cesty. Ostatně za revoluci byl označován i kopernikánský obrat, výsostný zlom v uvažování o světě. Andrea Messner si spolu s Benjaminem všímá, že síla, která nám poslouží k zbavení se nespravedlnosti, je naše „touha bojovat“ (s. 116), zrozená jednak z historicky nakumulované nenávisti těch, kteří odmítají „katastrofický“ historický proces, který pak vítězové nazývají „pokrokem“. Touha bojovat ze strany všech těch, kteří nenávidí zotročení svých předků, utlačených a zapomenutých v dějinách i v právu, a konečně těch, kteří nenávidí současný útlak, onu permanentní katastrofu na našich ramenou.
Aniž by se jednalo o hrátky se slovy, problém, který se nabízí (často kvůli takovým hrátkám), je slovo „boj“ tak často zneužívané a opotřebované všemi, kteří si pod ním představují výkřiky u hospodského stolu, v lepším případě použití motyčky nebo vidlí. Boj za právo, ať už je to právo jakýchkoliv „páriů“, nemá za svůj cíl jen pouhé přijetí nového zákona ve stávajícím statu quo, ale má za cíl popření daností (svět se má tak a tak, společnost je to a to) a má za cíl předvést, jak se stávající systém ospravedlňuje; chce se popřít fakt, že bychom museli být jeho dědici.
To je jiný obraz nenávisti, než jak jsme na ni navyklí z identitářských sociálních skupin, vydělujících se vůči všemu, co je jiné, tak jak jsme o nich mysleli s Michaelem Hardtem; je to obraz nenávisti zachraňující „stopy jiného v ruinách dějin“ (s. 111). Bez ironie lze říci, že tato nenávist je naplněním (mesiášské) vize, která vytváří „skutečný stav ohrožení“, generální stávky, radikální formu pokroku. Nenávist, která odmítá rezignovat vůči útlaku, pokud útlak přetrvává. Pravá svoboda totiž spočívá v chudobě, ale jen v té, která je dobrovolná.
Pod hladinou s hybridy a amébami
Lessepsovská migrace je označení pro rostoucí pohyb mořských organismů mezi Středozemním mořem a Rudým mořem přes Suezský průplav dostavěný Ferdinandem de Lessepsem v roce 1869. Jedná se především o invazi rudomořských organismů, které si pomocí umělého průplavu rozšiřují svůj areál do Středozemního moře, kde jsou nepůvodním druhem. Nové, mutující druhy jsou již zde, konec hranice byl již realizován pod mořem. Uriel Orlow, umělec žijící na cestě mezi Londýnem, Lisabonem a Curychem, nabízí svou sérií kreseb s komentářem, kde vnímá hybrida láskyplným okem.
Inspirována mj. filosofkou Rosi Bradiotii otevírá aténská autorka Antigoni Tsagkaropoulou dvířka vedoucí pod vodu, do fantaskního světa, kde nehraje roli ani věk, ani gender, ale kde platí jiný narativ. Členka AMOQA (Athens Museum of Queer Arts) pracuje s LGBTQI+ pohádkami, subkulturou a přírodou. Malá mořská víla splývá jako améba chaosu se svým prostředím, které podléhá permanentní změně. Pokud se nebojíte, tak vás její text vezme na cestu, kde se setkáte s nadrženým těhotným samečkem mořského koníka, hermafroditní červí dírou anebo s hysterickými pracovníky análu – strážci neexistující hranice mezi životem a smrtí. Mládě chobotnice trpící hedonistickou bulimií vám bude průvodcem.
Všichni ti, kteří nenašli své místo na zemi, jej hledají v nad-lunárním světě anebo pod vodou. Spisovatel Tom Bland, zmiňme jeho poetický pamflet The Death of a Clown (2018), odhaluje paměť jako virus a jeho studium analýzy snů v kombinaci se studiem performance v Londýně je základem pro jakýsi text-hybrid který klade otázku: Jestli smrt znamená zástavu mozku, jak je možné, že se mnozí ještě hýbou (s. 213)?
Nezdolná intimita zpěvu
Nakonec mi dovolte představit myslitele a performera Soumyabratu Choudhuryho, v současnosti vyučujícího na School of Arts and Aesthetics v Dillí, autora knih Theatre, Number, Event: Three Studies on the Relationship of Sovereignty, Power and Truth (2013) nebo Ambedkar and Other Immortals: An Untouchable Research Programme (2018). Bývalý učitel a osobní přítel Hannese Schumachera, zakladatele platformy i nakladatelství Freigeist, prostředkovatel mezi západní filosofií a indickou tradicí, si klade otázku po hudebním charakteru věty „Miluji tě“.
Jak si poradí filosofie jazyka či lingvistické nebo doslovné chápání významů s broukáním, byť jen refrénu zamilované písně? A není to něčím přesnější – se svými pomlkami, echem a fragmentárností – než zřetelné slovo „láska“? Nezdolná intimita zpěvu; většina lidí s přesvědčením, že zpívat neumí, miluje nějakého zpěváka. Copak to mluví z ticha studu ostatních? Hlas, propůjčený zdánlivé universalitě textu, uspává a chrání před zlými sny.
Zůstanu pro tentokrát raději u otázek než odpovědí, přesto nemlčím. Esej, rozhovor, báseň, kresba, fotografie, video... Je to způsob, jakým se naše téma vzpírá výpovědi? A jakou „politiku“ tyto formy přinášejí? Práce nakladatelství Freigeist se touto knihou nezavršila, nýbrž pokračuje sérií setkání, přednášek a promítání v klubu Chaosmos_/ 79Au. A pokud by snad pro tyto činnosti nebylo dost místa zde nahoře, vždycky si můžeme vystavět domky na dně oceánů.
Pôvodne vyšlo v Glosolálii, č. 3/2019.